Kategorie mediálních produktů

(noviny, časopisy, rozhlasové a televizní vysílání, internetové stránky), formy mediálních sdělení (zpravodajství, komentář, dokument, seriál, poradna, fotoromán apod.), vzájemné inspirace mezi médii

V nejširším slova smyslu jsou noviny periodicky vydávané publikace, jejichž cílem je informovat, vzdělávat, ovlivňovat a bavit čtenáře. Noviny lze vydávat s různou periodicitou, avšak za noviny se většinou považují periodika, která vycházejí nejméně jednou týdně. Název noviny vyjadřuje skutečnost, že toto médium přináší především nové informace a zprávy. Podobně jako anglický název newspaper čili noviny na papíře. Dnešní noviny však nepřinášejí jen zprávy, ale i komentáře, stanoviska, kritiky, recenze, zábavné materiály, fotografie, reklamu a inzerci.

Časopisy se od novin liší nejen periodicitou, která nepřekračuje týdenní interval, ale i po formální stránce. Na rozdíl od novin jsou tištěné na kvalitnějším papíře menšího formátu, s obálkou, která je z tvrdšího papíru a která svazuje stránky časopisu do poměrně stabilního svazku. I když existují i časopisy pro široké publikum, většina časopisů je určena specializovaným zájmovým skupinám. Obsah časopisů se většinou nevěnuje zprávám, aktuality zpřístupňuje čtenářům spíše přehledem událostí, případně jejich komentováním.

Rozhlas (rádio) je komunikační systém, který využívá elektromagnetické vlny šířené v prostoru. Vzhledem k různým vlastnostem se rádiové vlny různé délky využívají pro různé účely. Rozhlasové vysílání je šířeno pro velké množství rozptýlených posluchačů, kteří vlastní potřebný přijímač.

Na rozdíl od rozhlasu, princip televize spočívá v přeměně optického obrazu na elektrický obrazový signál, v jeho přenosu a inverzní přeměně, tedy v opětovné přeměně elektrického signálu na optický obraz. K tomu je potřeba i zdroj obrazového signálu a přijímací zařízení. V evropské demokratické tradici je možné odlišit rádio a televizi jako soukromou a veřejnou službu (příp. státní). Soukromé (komerční) televize bývají financovány z prodeje vysílacího času inzerentům a z doplňkových činností (reklama), televize veřejné služby (veřejnoprávní) z televizních poplatků a doplňkových činností.

 O Internetu se dá říci, že je to síť globální, celosvětově rozšířená. Dnes už snad neexistuje na světě místo, kde by nebyla dostupná nějaká forma připojení k internetu. Internet jako počítačová síť je postaven na množství menších, lokálních (LAN) a rozsáhlých (MAN, WAN) počítačových sítích, které jsou navzájem propojeny, čímž umožňují informacím (v terminologii počítačových sítí packetu) šíření z jednoho bodu počítačové sítě (počítače) do druhého bodu sítě. Několik desetiletí vývoje přineslo internetu obrovské množství informací, spolehlivost a velké množství způsobů využití. Internet, tak jak ho známe dnes, se začal projevovat na veřejnosti v devadesátých letech dvacátého století. Technologie jako TCP/IP, WWW a E-Mail se staly nezbytnými součástmi softwarového vybavení současné výpočetní techniky a dostávají se i na další místa v běžném životě, školství nevyjímaje. Z hlediska informatiky je jedním z nejvíce motivujících prvků současnosti, které přitahují lidi k používání výpočetní techniky, právě internet, na kterém se nám dostává možnost prakticky okamžité komunikace mezi lidmi.

Formy mediálního sdělení

Novinářské žánry lze dělit na skupiny dichotomické (zpravodajství a publicistika) nebo trichotomické (zpravodajské, beletristické a analytické žánry, zda zpravodajství, publicistika racionálního typu a publicistika emocionálního typu). Zpravodajské žánry lze v odborné literatuře zabývající se novinami najít pod názvy sdělovací žánry, informační žánry. Publicistické žánry, ve kterých převládalo logicko-pojmové ztvárňování, se nazývaly i hodnotící žánry, analytické žánry, rozborové žánry, komentativní žánry. Ty, ve kterých převládalo emocionální stanovisko autora, lze nazvat i jako beletristické žánry, zobrazovací žánry.

Novinářské zpravodajství se dá posuzovat ve dvou rovinách: podle prostředků masové komunikace (médií) a podle odvětví novinářské práce. V první rovině jde o zpravodajství agenturní, novinové (tiskové), rozhlasové, televizní a filmové, v druhé rovině je to zpravodajství domácí (vnitropolitické), zahraniční (zahraničněpolitické), ekonomické, kulturní a sportovní. Vedle těchto základních odvětví novinářské práce existují v praxi ještě zpravodajství regionální, lokální, obrazové, politické, parlamentní, válečné, reklamní, nejnovější finanční, dokonce i burzovní a další. V zpravodajství vyjadřuje novinář stanovisko nebo postoj tím, že aktuální událost, myšlenku, jev nebo fakt zpracovává zpravidla jednoduchými vyjadřovacími prostředky bez komentování, a současně je věcně, stručně a přesně přibližuje veřejnosti. Jeho úkolem je odpovědět na šest základních otázek: Kdo? Co? Kdy? Kde? Jak? Proč?.

V publicistických novinářských projevech jsou aktuální jevy východiskem pro zevšeobecňování. Rozlišujeme publicistiku emocionálního a racionálního typu. Publicistika emocionálního typu je souhrn publicistických novinářských projevů, v nichž je popis podání obrazným – emocionální (beletristické žánry). Publicistika racionálního typu je souhrnem publicistických novinářských projevů, v nichž je popis podání logicko-pojmový (analytické žánry). Publicistické texty jsou charakteristické pro periodika s delší periodicitou a pro rozšířené vydání deníků.

Mezi základní rozhlasové a televizní žánry patří zpravodajské, publicistické, dokumentární, dramatické, zábavné, zábavně-hudební, kulturní, vzdělávací, náboženské a sportovní. Samostatnou jednotku představuje reklama. Zpravodajské relace se zabývají aktuálními a současnými problémy společnosti. Přinášejí zprávy z dění kolem nás. Publicistický žánr je charakteristický tým, že se snaží zprostředkovat co nejvíce informací o dané problematice (aktuálnost) a přináší množství názorů o diskutovaném tématu. Dokumentární žánry vycházejí z aktuálního dění, ale mají dlouhodobější význam. Obsah daného programu se hlouběji zabývá fakty, které musí být přesně a věrně zobrazeny.

Literatura:

Brečka, S. et al.: Od tamtamov po internet, EuroKódex, Bratislava, 2009
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha, 2007
Reifová, I. et al.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha, 2004

• (Definice pojmu televize: s. 259-260, definice pojmu rozhlas: s. 217-219)

Tušer, Andrej: Ako sa robia noviny. SOFA, Bratislava, 2003. (s. 100, s. 156.)